Všechno to začalo koncem..... :o)
V závěru dne třídenního festiválku, navečer, když už poslední tanečník dotančil a poslední hudebník zahudebnil, jsem odcházela z divadla mezi davy lidí, kteří se mačkali pod stříškou divadla, a čekali až přejde déšť. Hustě pršelo a najednou se to stalo....
Chtělo se mi jít tím děštěm, chtělo se mi tančit a chtělo se mi smát. Po chodnících i silnici se valila voda, pršelo drobně a úplně hustě, za chvíli jsem byla na kůži mokrá. Ještě ve mě zněla hudba...ta hudba, co si stvoříš ve svojí hlavě, vzpomínáš? :o) A já si prostě vyzula boty, k čemu mi jsou? A běžela tak bosá, s ucouranými kalhotami po městě, smála se a tančila a bylo mi nádherně....
Mraky se na jedné straně roztrhaly a zasvítilo sluníčko. Rozbušilo se mi srdce a oči vyletěly k obloze. Byla tam. Ta nádherná nádherná nádherná duha, úplně stejná jako jsme o ní tančily ještě před hodinou. A teď ji vidím doopravdy a prší mi do obličeje a nohy čvachtají po chodníku a lidi kolem uhýbají deštníky, abych je neporazila.....
A je mi krásně, kéž by tenhle okamžik nikdy neskončil a já byla navždy stejně roztančená...
Tímhle příběhem, který se opravdu stal, bych chtěla poděkovat všem, kterým jsem nezkazila náladu, kteří mě přes všechno podporovali, kteří se na mě dívali a tleskali, všem, kteří mě pochopili...a nepochopili, děkuju všem, o kterých jsem mohla tančit.
